Když jsme k nám přijímali Lískulku jako nalezence z Říčan u Brna, která i ve svém naprosto tragickém stavu dávala jasně najevo jak moc chce žít, věděli jsme, že jí pomoci musíme, protože jiná volba by k ní nebyla fér. Kočička, nebo spíš kostřička, kterou někdo odepsal nepéčí natolik, že záchrana přišla jen minutu před dvanáctou. Po pár týdnech bylo bohužel zřejmé, že napravit vše už nelze, a na nás tedy zůstalo zajistit ji co nejkvalitnější paliativní péči. Lískulka rozvetla a ani na jediný den nám naši starostlivost nezapomněla. Přilnula k nám a my si tu naší bábušku také moc zamilovali. Nejšťastnější chvilky dne pro ni byly ty, kdy jsme si s ní povídali a mazlili; ona naslouchala, vrkala blahem, užívala si každou vteřinu. Neostýchala se nám ani vyhubovat, když měla pocit že je přehlížená a ráda by víc pozornosti. Ostatní útulkáčci brzy pochopili, že je nejlepší míjet ji velkým obloukem, protože je jinak srovná do latě. Lískulka, holka, která v sobě i přes svou křehkost měla sílu a odhodlání, které by jí mohl závidět i kdejaký mladíček. Bohužel to jediné co jí zcela chybělo a přitom to tolik potřebovala, bylo zdraví, to bylo natolik zanedbané a natolik špatné i s ohledem na vyšší věk, že se s tím šlo jen těžko přetahovat. A právě to jí také dostihlo, především selhávání ledvin bylo nelítostné. Byli jsme tady pro ni s oddaností a láskou téměř čtyři měsíce, kdy věříme že měla hezký podzim života, jak si zasloužila. Bohužel se jí však natolik přitížilo, že by už dál nešlo o záchranu ale trápení, a to nikdy nedopustíme u žádného z našich svěřenců. A tak jsme ji dnes nechali s velkou bolestí v srdci důstojně odejít, v naší náručí, protože jsme jí slíbili při záchraně, že už nikdy na nic nebude sama. Lískulko, svět nyní potemněl a jen těžko budeme hledat zase trochu světla, byla jsi bezmezně milována, ale to ty dobře víš…
